Reportáže

předmluva: Tento text není určen internetovým potápěčům teoretikům, kteří vždy vědí jak se co má správně dělat a neváhají ke všemu napsat fundovaný komentář. Je určen těm, kdo budou chtít něco podobného udělat po nás a chtějí využít našich zkušeností  

Nápad udělat na Attersee ponor do 120 -130 m jsme s Romanem Palíkem měli už dlouho. Když jsme spolu před rokem dokončili kurz full TMX, udělali jsme na lokalitě Offen ponor do 100 m. Ale věděli jsme, že za rok zkusíme větší hloubku. Je to vlastně nejbližší hluboká lokalita a chtěli jsme prozkoumat její možnosti. S Paldou jsme mezitím udělali kurz IANTD NTMx instruktora a čekali jsme na léto/začátek podzimu, kdy je voda ve vrchních vrstvách Attersee natolik prohřátá, že umožňuje provádět dlouhé dekomprese. Pro ty, kdo neznají lokalitu Offen – začíná svahem, který padá asi do 40 – 50 m, pak následuje kaskádovitá stěna do cca 80 m. Od 80 m níže pokračuje svahem dál do hlubin Attersee. Pro hluboké ponory je tato lokalita vhodnější než cca kilometr vzdálená lokalita Schwarze Brucke. I při plavání ze břehu totiž profil dna umožňuje být cca v 4-5 minutě plavání na hraně stěny ve 40 metrech a v cca 8. minutě v 80 metrech.

Do Rakouska jsme s Paldou dorazili v pátek odpoledne a začali jsme s přípravou na sobotní hluboký ponor. Vzhledem k morfologii dna jsme se rozhodli nezačít ponor ze břehu, ale sestoupit do hloubky po referenčním laně. Stejně jsme to dělali při našem ponoru do 100 m i Petra Ž. s Ondrou K.při ponoru do 110 m. Při plavání ze břehu bychom pravděpodobně dorazili do hloubky 120 m někdy kolem 12 – 13 minuty a to za cenu vyšší spotřeby dýchacích plynů a zvýšeného úsilí při plavání v hloubce. Začali jsme tedy instalací referenčního sestupového lana do hloubky 120 m. K tomu jsme použili torzo nafukovacího člunu mých dětí, 120 m pevné šňůry, kanistr jako plovák a druhý menší kanistr plný kamení a zaplavený vodou plnil funkci kotvy na dně. Odplavali jsme od břehu do vzdálenosti, kde jsme předpokládali hloubku 120 m a spustili jsme lanko se zátěží do hloubky. Asi na třetí pokus se nám podařilo najít hloubku 120 m. Pak jsme kanistr na hladině částečně zaplavili vodou, aby při vlnách na jezeře příliš netrhal  za sestupové lanko a naše instalace tak vydržela do příštího dne. Jak jsme si později ověřili, bylo to ve vzdálenosti asi 10 min. od břehu při plavání v plné výstroji po hladině. To jsme vyhodnotili jako vzdálenost, která umožňuje odloučit se nade dnem od sestupové šňůry a pokračovat ve výstupu podél břehu. V pátek jsme také nainstalovali šňůru, která vedla od „dekompresní pramičky“, která na této lokalitě leží v hloubce 6 – 9 m, na začátek stěny v 50 metrech a také dvě 40 m šňůry, které vedly po horní hraně stěny. Tedy jakýsi travers, který nám měl pomoci při výstupu najít naši vodící šňůru a dekompresní pramičku u vstupu do vody.

V pátek večer jsme pak s Paldou ještě jednou probrali všechny možné verze krizových plánů, přepočítali náš gas – management.  Zahájili jsme také hydratační a acylpirinovou kůru a šli jsme se na náš pokus pořádně vyspat.

V sobotu jsme dorazili na Offen kolem 9. hodiny a byli jsme zde první, jak jsme potřebovali. To podstatně zjednodušilo transport veškeré výstroje. Na lokalitu Offen se totiž přímo k vodě vejdou tři osobní auta. Takže my s Paldou, Petra s Alešem i pan generál jsme mohli v klidu zahájit sestavování naší výstroje. Petra s Alešem nám také při tomto ponoru měli dělat support od cca 40 metrů.

Při tomto ponoru jsme nepoužili úplně „standardní předpisové směsi“. Hloubka 120 – 130 m není úplně extrémní hloubka a naším cílem nebyl „rekord“, chtěli jsme prostě udělat praktický snadno proveditelný ponor do hloubky v našich podmínkách. Jako směs pro dno a travel mix jsme tedy použili heliairy. Heliair je stejně jako trimix směsí kyslíku, dusíku a hélia, ale liší se od trimixu způsobem přípravy. Vyrobíme ho tak, že do láhve přepustíme určité množství hélia a doplníme ji vzduchem. Heliairy se dnes při technickém potápění příliš nepoužívají, protože takto vyrobená směs je brzy hypoxická a zároveň si udržuje poměrně vysoký narkotický potenciál, ale pokud víme, jak s nimi pracovat, mohou být velmi užitečné (např. heliair 18/20 – v 50 m END 37 m , heliair 15/30 – v 60 m END 39 m, heliair 9/56 – ve 100 m END ve 100 m 39 m atd.) S heliairy se potápělo mnoho průkopníků technického potápění, používal je při svých hloubkových sestupech například Sheck Exley. Jejich velkou výhodou je především extrémně jednoduchý způsob přípravy, při kterém nepotřebujete láhve s kyslíkem, kyslíkově čisté přepouštěcí hadice ani digitální manometry. Jen standardní přepouštěcí hadici a manometr s přesností alespoň 5 barů.

Před ponorem jsme ještě jednou zanalizovali všechny směsi, ověřili popisky všech láhví, zkontrolovali jsme si veškerou výstroj a provedli nezbytné úpravy naší standardní výstroje. Tzn. nasadili jsme plíny a já si sundal malé záložní světýlko lola z masky. Přestože vím, že ho jiní před námi úspěšně používali i v hloubkách 200 m, nechtěl jsem aby mi něco takového náhodou implodovalo ve 120 m u hlavy. V hloubce jsme očekávali dostatečné světlo pro kontrolu přístrojů, takže jsem lampičku vyhodnotil jako zbytečnou. Později se však ukázalo, že ne všechny předpoklady se musí naplnit.

Petře jsme předali výpisy našich popisek, ověřili jsme si, že má všechna důležitá telefonní čísla a vyrazili jsme do vody.

V mělké vodě jsme si s Paldou připnuli 4 stage, provedli standardní buddy check, ověřili si, jak se nám bude se 4 stege láhvemi plavat a po hladině jsme vyrazili k našemu sestupovému lanku s plovákem. Po 10 minutách jsme byli u něj. S Paldou jsme se na sebe u sestupového lana podívali a bez řečí jsme si ověřili, jestli je tohle přesně to, co chceme. Nekomentovali jsme to:-) Pak jsme zahájili sestup. Nejdříve jsme se zastavili v 10 m, kde již byla naše hypoxická směs ve dvojčatech na zádech dýchatelná a ještě jednou jsme si ověřili, že vše funguje jak má. Pak jsme zahájili skutečný sestup. V našich výpočtech jsme předpokládali sestupovou rychlost kolem 20 m/ min , takže jsme počítali s tím, že na dně bychom měli být v 8. minutě. Přičemž náš dekompresní plán umožňoval buď opustit 120 metrovou hloubku ve 14. minutě nebo 130 m hloubku v 10. minutě. Že něco není úplně v pořádku mi došlo asi v 50 metrech. Kdo zná Atersee ví, že kromě vrchních vrstev vody v létě obvykle je v tomto jezeře celoroční viditelnost 10 – 15 m. V 50 m však nastala tma. Pokračovali jsme dál v sestupu podél lana a v 80 m se viditelnost zmenšila na asi 2 m. Rychle jsem podmínky vyhodnotil a s očekáváním, že dole se viditelnost určitě zlepší jsme pokračovali v sestupu. Asi ve 100 m mi došlo, že se viditelnost nezlepší naopak zhorší. V tom okamžiku bylo pravděpodobně nejlogičtějším řešením přerušit sestup a zahájit výstup kolem sestupového lana vzhůru. Představa výstupu podél dna ve 120 – 130 metrech s viditelností kolem 1 metru, kde můžete snadno ztratit parťáka, nebo se oddělit ode dna kvůli různým prohlubním ve dně není nic příjemného. Z druhé strany výstup kolem lana ze 100m nebo 120 metrů už vyjde více méně na stejno, tak jsme pokračovali v sestupu. Další překvapení mne čekalo ve 115 metrech. Asi 15m od konce 120 m dlouhého lana jsme umístili značku. Tu jsme našli asi ve 115 metrech. To znamenalo, že lano se po namočení a zatížení protáhlo a kotva ležela na dně ve 130 metrech. Ještě rychlý pohled na počítač – ukazoval 7. minutu ponoru.

Při plánování našeho ponoru jsme počítali s tím, že zátěž bude ležet ve 120 metrech a nade dnem bude viditelnost kolem 15 metrů jako při minulých hlubokých sestupech na této lokalitě. Předpokládali jsme, že vyhodnotíme situaci a buď budeme dál pokračovat do hloubky 130 m nebo zahájíme výstup podél dna směrem ke břehu. Přestože v této hloubce je již jen svažité dno, sklon dna stále umožňuje provést výstup rychlostí cca 10 m /min.

Za těchto okolností ale bylo jen jedno řešení. Zahájit plán B – výstup podél sestupového lana směrem vzhůru. Signalizovali jsme si s Paldou, že jdeme nahoru a zahájili jsme výstup vzhůru do 70 metrů. Ještě jsem prozkoumal vliv dusíkové narkózy, která se v této fázi ponoru pohybovala díky použité směsi pro dno kolem 50 m. Subjektivně jsem nic necítil, všechny potřebné výpočty i dekompresní plán ponoru jsem si vybavoval snadno. Po výstupu ze dna do 70 metrů nás čekal první gas switch na „travel mix“ a zpomalení výstupové rychlosti na 3 m/min.  Naopak tady jsem při náhlém přechodu z „lehké“ směsi směs s END 50 m dusíkovou narkózu cítil. S tím jsme ale počítali.  Dekompresní plán ponoru umožňoval zahájit přechod na tuto směs až v 60 metrech a při rychlosti výstupu 3 m/min se narkotické působení dusíku rychle vytratilo. Neobávali jsme se ani přechodu na směs s cca o 20% větší frakcí dusíku než předchozí směs. Při takto krátkém ponoru a kontinuální rychlosti výstupu 3 m /min kontradifúze nepřipadá v úvahu. Ještě jsem rychle zkontroloval Paldovy manometry. Ve dvojčeti měl pořád  80 barů a stage s trimixem byla plná, já na tom byl podobně.

Cesta dolů po 130 metrů dlouhém laně byla hodně dlouhá, ale cesta nahoru byla ještě delší. A byla nám také trochu zima. Poprvé nás „ohřála“ asi 8°C voda ve 40 metrech při přechodu na EAN 32 a zpomalení výstupu na 1m /min. Tam jsme také vypustili deco –bójku se vzkazem pro náš support team, že jsme v pořádku.

Při plánování ponoru jsem se domluvili, že jakmile vypustíme deco bójku, připlavou k nám, pro jistotu přinesou záložní stage s EAN 50 a kyslíkem a vezmou si od nás už nepotřebné stage s travel mixem a EAN 32. Předpokládali ale, že v té době už budeme u břehu.  Vypuštění bóje u sestupového lana je muselo trochu znervóznit, znamenalo totiž, že jsme nerealizovali náš původní plán , ale plán B a že se něco mohlo stát. Proto jsme na bójku připevnili wet notes se vzkazem, že jsme ok. Deco bójku jsme nakonec museli vypouštět dvakrát. Jednak se deco bójka vlivem vysokého tlaku v hloubce „slepila“ a nešla roztáhnout a pak se při vypuštění kolem sestupového lana utrhla z karabiny a wet notes spadl po lanku zpátky k nám. S druhou deco bójkou jsme už byli úspěšnější.

Asi za 15 minut se objevil Aleš. S dvěma S 80 s EAN 50 a s kyslíkem. Přiznám se, že jsem ho rád viděl. Dekompresního plynu jsme měli dostatek, ale když jsem uviděl plné láhve kyslíku a padesátky, napadlo mne, že teď může začít párty prohibice neprohibice můžeme rozšoupnout. 

V 15 metrech jsme se konečně opravdu ohřáli. Petra s Alešem si od nás vzali prázdné stage, takže jsme se konečně mohli protáhnout a také voda už měla krásných 16°C.

V 6 metrech na kyslíku nám Petra signalizovala, jestli nechceme volnou vodou doplavat ke břehu. Normálně bychom při dekompresi zůstali na místě, a vyhnuli se tak nepotřebné fyzické zátěži, ale čekalo nás 35 minut na kyslíku a vlny směřovali ke břehu, tak jsme se oddělili od sestupového lana a s dekompresní bójkou se vydali s náměrem 90°ke břehu.  Po asi 15 minutovém plavání jsme si udělali pro jistotu 5 minutový oxybreak dýcháním směsi s nižším obsahem kyslíku a po asi 25 minutách k nám připlavala Petra a ukázala rukou náměr 180° , po necelé minutě plavání jsme byli u dekompresní pramičky. Tady na nás také původně měla čekat pitíčka s brčkem pro správnou hydrataci při dekompresy, ale vzhledem k plánu B jsme prováděli hydrataci kontinuálně vodou z jezera:-)

Z 6 metrů nás ještě čekal asi 5 minutový výstup na hladinu. Tam nám Petra s Alešem pomohli zbavit se stage láhví a dvojčat a ještě jsme chvíli jsme relaxovali na hladině. Konečně jsme se také mohli s Paldou podělit o zážitky z ponoru. Realisticky jsme zhodnotili situaci tak, že jsme pitomci, ale rozzářené obličeje naznačovaly, že to asi za to stálo. Přemýšleli jsme ještě, jestli chvíli nedýchat kyslík na hladině, ale vzhledem k naprosto pohodovému subjektivnímu pocitu jsme tuhle fázi dekomprese vynechali.

Co dodat na závěr? Určitě při čtení tohoto textu někoho napadnou takové otázky jako například: Stojí to riziko za to? Nebylo by vhodnější použít pro takový ponor předpisovou směs pro dno s END kolem 26 metrů? Dá se všechno naplánovat, nebo člověka může při takovém ponoru něco opravdu překvapit? Je potápění do hloubek pod 100 metrů bezpečné?

Abych čtenáře netrápil intenzivním přemýšlením, odpoví si sám.

Ne, nestojí to za to riziko, ale kluci někdy dělají blbiny a některým to vydrží do pozdního věku. A jak říká klasik „What is the sence of living if you really do not live?“

Ohledně směsí – ano předpisové směsi pro tento ponor by měly mít END kolem 26 metrů, ale tyto směsi standardizovali lidé kteří na dně trávili desítky minut a vykonávali tam přesnou práci při mapování jeskyní, průzkumu vraků atd. My jsme v našem případě na dně strávili necelou minutu a hned jsme zahájili výstup. Kromě toho, směsi, které jsme použili my, je možné bez problému namíchat přímo na místě bez složitých příprav a za určitých okolností mohou jednoduchá řešení převážit nad standardními složitějšími postupy. Každý sám se musí rozhodnout, jaká míra rizika je pro něj při ponoru akceptovatelná.

No a konečně jestli se dá vše naplánovat a jestli je potápění do hloubek pod 100 metrů bezpečné. Ne, nikdy se nedá vše naplánovat a se vším počítat. Na Attersee se potápíme dlouhé roky a takové podmínky jako při tomto ponoru jsme nikdy nezažili. V tomto ročním období se pravděpodobně vrchní teplá vrstva vody plná řas v noci ochlazuje a padá dolů. Po cestě pak kontaminuje čistou vodu a viditelnost klesá na minimum.  Tento jev znají všichni potápěči, ale v takovém stupni jsem ho na tomto jezeře nikdy neviděl.

A samozřejmě potápění do těchto hloubek není bezpečné. Ve 126 metrech spotřebuje potápěč za minutu asi 14 barů z dvojčete 2x12l. Jakmile v těchto hloubkách udělá potápěč chybu, vymstí se mu a nebude mít pravděpodobně dost času ji napravit. Dokonce i schopnost pomoci parťákovi bude velmi omezená. Napjatý gas management a 2 hodinová dekomprese po takovém ponoru neumožňují dělat zázraky.

Takže poslední vzkaz: nezkoušejte to, dokud vaše psychika není na podobné věci dostatečně zralá a zvyšujte hloubky svých sestupů postupně. Ani nejlepší teoretické znalosti nemohou nahradit zkušenosti. Výstroj technického potápěče umožňuje vše kromě tepla zálohovat, ale nejde zálohovat svůj psychický stav.

A co bychom příště udělali jinak? Chce to větší kanistr, větší svačinu, silnější lano a větší plíny a příště nebereme Paldu, protože s ním furt prší..

Od vody zdraví :

pan V, Palda, paní Ž, gen. Tomšíček a Alda

Text: Roman Virt,

IANTD TMX instruktor, Technical wreck instruktor, Cave instruktor
IANTD AEANx Instructor Trainer

http://www.wreckdiving.cz/

Foto: Aleš Kocourek

IANTD nTMX Diver
IANTD Technical Cave Diver

http://www.aleskocourek.cz/