Reportáže

Pátek odpoledne a letní mega vedro. Všichni z Teplic a okolí jsou asi na Barboře. Na břehu masakr, hlava na hlavě. My se jedem potápět. Úžasný.  

Před svazovou základnou připravíme cajky. Zatím je tu volné místo ke stání. Malý zázrak. I na pontonu je tolik lidí, že se skoro chudák potápí. Plaveme volnou, chladíme se. Přes plavce, lehátka a loďky míříme zvolna směr k poslední modré boji.

Ještě, že pod ní je klid. Ale zakaleno. S hloubkou se viditelnost rychle lepší. Padáme k platu ve 22, pak k rodinnému stanu, který už má nejlepší léta za sebou a hlouběji až k boji s drátěnou klecí v 50 metrech. Snažím se s ní pohnout, ale bez úspěchu. Chvílí rejdíme kolem a nakonec míříme ke kanoi ve 46. Viditelnost suprová. Nacházíme v ní pana domácího. Dnes tu bydlí docela slušný rak. Chvíli ho rušíme světlem, ale v patnácté minutě začínám být celkem na kost. Voda má pouhé 4 stupně.

Signalizuji buddymu. Stoupáme vzhůru podél "koutku krásy" se zrcadlem. V 9 metrech je konečně aspoň 6 stupňů. I to je ale znát. Viditelnost se ale za to horší, odhadem k hranici pouhých 2 až 3 metrů. Míříme ke kesonu pohladit Budhu a trochu ho očistit od bahna.

Posledních čtyřicet minut trénujeme pod platem vyvazovaní linek, sdílení plynů a krizovky. Celkem to jde dobře, jen bez masek je to stále boj o život.

Všem těm, co dnes přišli po nás, velké sorry za to oraniště, co po nás zůstalo....