Reportáže

Z deníku Mirky L.

Českosaské Švýcarsko

Tak jsme se zase po pár měsících potkali na nádraží. Natěšení a jako vždycky v očekávání dobrodružství a nových zážitků, teda aspoň já (staré pardály to nechává klidné). Pro některé v domnění, že jedou na Šumavu do kruté horské zimy, vybaveni tlustými palčáky a několika litry červeného vína na zahřátí, bylo Českosaské Švýcarsko překvapením.

Jedeme tedy do Hřenska, kde necháváme auto a vydáváme se skalními soutěskami na Pravčickou bránu. Pravčická brána, jako jeden se sedmi divů naší české zemičky, je známá svou návštěvností jako na Václaváku. My jsme si však nemohli vybrat lepší termín. Potkáme jen pár zbloudilých turistů a skupinku strážců národního parku o velikosti fotbalového mužstva. Naneštěstí jsme upoutali pozornost. Nevím, zda to způsobily naše velké batohy, nebo to, že se spanilá mladá dívka vydává na cestu se třemi postaršími kmety J  Jeden ze strážců se k nám hned hrne a dožaduje se zodpovězení záludné otázky, kde budeme spát. Pavel přebírá velení: „Noo, ehm, samozřejmě, že v lese ne“. Zelenáč však rychle kontruje: „Tady je to všude zakázané, spaní povolené jen v kempu. Hlídáme to a pokutujeme,“ nevěří nám. Všechno odkýváme a rychle odcházíme. U Pavla však v ten moment propukne paranoia a začne spekulovat, kdo nás prásknul. Jen jestli to nebyla ta paní z Hudy sportu, kde jsme kupovali mapu. V dnešní době se už nedá nikomu věřit. Vylezeme nahoru a začne poletovat sníh. Provedeme obhlídku ze všech stran, pokocháme se panorámaty a pokračujeme dál  na Mezní louku. Cestou zastavujeme na zaniklém skalním hradu Šaunštejn, který ční na pískovcové skále, kam se dá vyšplhat jen po žebřících. V Jitřichovicích vylézáme z lesa přímo u hospody, máme to ale štěstí. Vlezeme tedy dovnitř a objednáme si pivo a polívku. Rozsedíme se a nikam se nám nechce, možná bychom v té hospodě zůstali dodnes, kdyby nám pan hospodský povolil si postavit stan u něj na zahradě. O to horší je výhled z okna, kde značně chumelí. Rozum zvítězí, vyrážíme opět na cestu. Po obědě máme ztuhlé svaly a do kopce to jde pomalu, Aleš vypadá minimálně na tři infarkty a nenápadně se opírá o strom. Po pár kilometrech přicházíme na okraj národního parku a stojí před námi dilema, kde se na noc utáboříme. Hledáme místo na spaní. Kde je lepší si dát pokutu, CHKO nebo národní park? Vítězí CHKO. Než postavíme stany je tma, rychle povečeříme a lezeme do spacáků. Miky si s námi ještě ze zdvořilosti povídá, nebo jeho slovy nám dává náskok. Klidný spánek nehrozí. Aleš Mikymu vyhrožuje zabitím a Pavel ráno tvrdí, že v noci slyšel vrčet psy. Myslím, že na příští výlet všichni přibalíme špunty do uší.

Ráno posnídáme a vyrážíme na cestu. Cestou prolezeme všechny skalní vyhlídky, které potkáme (Rudolfův kámen, Mariina vyhlídka...). To znamená, že se všude velmi dlouho zdržujeme a z Českosaského Švýcarska je jen České Švýcarsko, neboť přechod do Německa nestíháme. Odpoledne přemýšlíme, kde přespíme. Rozhodneme se, že ještě popojdeme 2 km, ať to máme  druhý den blíž na autobus. Jdeme tedy okolo Donovalského mlýna, u vody  je krásně a Pavel už shání nocleh. Aleš ale zavelí, že půjdeme dál, že se utáboříme hned jak vyjdeme z lesa. To ovšem netuší, že nás čeká nálož schodů, kterou musíme vyjít. Vyplazíme se nahoru. Vítá nás tam krásná zelená louka a přístřešek s lavičkami. To je přesně pro nás! Pavel ještě žádá o povolení místní domorodkyni, ale my už se pod přístřeškem zabydlujeme. Vaříme čaj a dojídáme zásoby. Pohodový večer pod širým nebem...