Reportáže

Konec září patří přechodu hřebene Nízkých Tater. Celkem přes 90 km. 6200 metrů nahoru, 6100 metrů dolů.

Úterý 27.09.
Vyrazíme na přechod Nízkých Tater s návratem v neděli 2.10 v noci. Pojedeme nočním vlakem R344 Bohemia z Prahy hl. n ve 23:09.

Středa 28. 09.

Ráno vystoupíme v Popradu a  v 7:10  autobusem 706405 3 pojedeme do obce Stratená, Dobšinská Ľad.Jaskyňa kde opět přestoupíme na vlak REx 780 Kráľova hoľa, který jede v 8:16 do zastávky Telgárt penzión, kde máme býtv 8:28. 

Z Telgáru vyrazíme po červené slušným 1100m vysokým převýšením na Kraĺovu hoĺu 1946 m n.m. Nocleh na prkenné podlaze v útuľni Andrejcová. Cca 17 km,  7-8 hodin cesty.

Čtvrtek 30.09.

Útulňa Andrejcová - Velká Vápenica 1691 m n.m. - Sedlo Priehyba 1180 m n.m. - Zadná Hola 1620 m n.m. - útuľňa Ramža  Cca 20 km,  7-8 hodin cesty.

Pátek 30.09. 

Útuľňa Ramža - Čertoviva 1250 m n.m. -  Panská hoĺa 1635 m n.m. - Chata M.R. Štefánika 1740 m n.m. - Dumbier 2045 m n.m. - Chopok 2024 m n.m. -s noclehem Kamennná chata pod Chopkom 2000 m n.n. v ceně osoba / noc s raňajkami- 23,- €.  Cca 20 km,  9-10 hodin cesty.

Sobota 01.10.

Chopok - Polana - Chabanec- Durková- Latiborská hoľa - Velká Chochuľa -  útulňa Hiadlovké sedlo 1632 m n. m. Cca 27 km,  10-11 hodin cesty.

Neděle 02.10.

musíme do Donoval (kam to je cca 8 km, tj 3 hodin)  V každém případě autobus z Donoval odjíždí v 16:00. Do Ružomberoku přejede v 16:35 a v 16:53 nám jede vlak 240 Pendolino Košičan, který je v Praze na hlavním nádraží v 22:19.

Shit plan pro neděli

Cestu jsem naplánoval tak, aby se to dalo při dobrém počasí a normální kondici stihnout. Pokud se něco pokaká, a nebudeme to z časových důvodů dávat, dá se ještě přespat v útulne Ďurková a pak odbočit z hřebene v sedle pod Skalkou do Lipt.Lúžne, kde nám v neděliv 16 :00 ze zastávky bytovka RD (kam to je cca 14 km, tj 4 hodin) Do Ružomberoku přijede bus v 15.50 a v 16:53 nám jede do Prahy opět Košičan.

Co s sebou:

Počítejte  s tím, že vyrážíme koncem září do hor přes dva tisíce metrů vysokých.  Může klidně mrznout a sněžit. S větrem to může být výživná kombinace.  Takže podle toho volte oblečení, i náhradní. Nezbytná je kvalitní pláštěnka, čepice a rukavice. Na nohy pahorky. Ke spaní je nutná karimatka, odpovídající spacák. A čelovku s novými baterkami. Pokud budou plné útulny (nepředpokládám) nezbude než spát pod širákem. Pokud nebudeme chtít táhnout pro jistotu stany. Ale to se v předstihu i podle aktuální předpovědi počasí domluvíme. Proviant nechám na našich chutích a silách, osobně si beru malý Primus na uvaření čaje.

Účastníci podle abecedy: Alda, Jirka, Mirka, Pavel, Tibor, Zuzka

Z deníku Mirky L.

Tak jsme se v úterý 22. září vydali večerním vlakem do Nízkých Tater. Podivná skupinka šesti lidí. Hned u vlaku proběhlo rozdělení do kast, Jirka s Alešem vyhráli lůžkový vagón a my ostatní jeli normálně v sedě až do Popradu. To se holt někdo má J V Popradu nám ujel autobus do Telgártu, protože měl vlak zpoždění.  Rozhodli jsme se pro taxík, narvali jsme se i s báglama do dvou taxíků a vyjeli směrem k horám.

V Telgártu jsme rychle posnídali na lavičce a vyrazili na cestu. V plánu bylo dojít do útulni Andrejcová. Čekalo nás asi 17 km s dosti slušným tisícimetrovým převýšením. Jirka nasadil vražedné tempo a my to dupali za ním.  Sžívání se s batohem bylo těžké. Brzy se projevilo nevyspání z cesty a my každou chvíli odpočívali. Oběd jsme si dali na svahu s krásným výhledem, kde nás hřálo sluníčko a my na chvíli zavřeli oči. Vydupali jsme to na Kraĺovu hoĺu (1946 m. n.m.), nahoře už nebylo takové teplo, likéreček pro zahřátí a je zase dobře. Do útulni přicházíme zavčas a můžeme si vybrat místo na spaní. Zabereme půdičku, madračky na zemi. Naše Cíťa (Zuzka) tohle moc nedává, madračky nemají pět hvězdiček a bůh ví kdo na tom spal J Večer završíme pivem, Pavlovým zabijáckým likérem, několika litry hnědého čaje a večeří. Doploužíme se unavení do spacáku a usínáme přiotrávení vůní zpocených pohorek, ale v teple.

Druhý den jsme už v osm hodin na cestě.  Dvacet kilometrů jdeme celý den. Máme krásné počasí a odměnou nám jsou nádherné výhledy na Vysoké Tatry. Čeká nás velmi nepříjemné klesání z Velké Vápenice (1691 m.n.m). Kolem sedmé hodiny večer přicházíme do útulni Ramža. Akorát včas, abychom si stihli zabrat místa na spaní. Aleš se nám cestou někde ztratil a dochází půl hodiny po nás,  přesně na čaj. Pavel smaží lívance s marmeládičkou a skořicí a jako dezert – každému jednu kompotovanou broskev! Dneska jsme Pavlovu batohu dosti ulehčili. Jako další chod nás ještě čeká bramborová kaše a párek od Aleše a k tomu Jirkovo Chardonnay. Jdeme spát s plnými břichy a posloucháme nafukování Tiborovy madračky (podivné zvuky, které Tibor vyluzuje ze spaní).

Ráno vstáváme časně, čeká nás dlouhá cesta. Za dvě hodiny jsme na Čertovici, kde si dáváme kyselicu, pivo a hnědý čaj. Rozsedíme se a už se nám moc nechce šlapat. Pak už jen asi čtyři hodiny stoupání do kopce, kdy přijdeme k chatě M. R. Štefánika (1740 m.n.m.), akorát včas na pozdní oběd (někteří členové týmu jsou nevrlí z hladu). Posedíme a vyrážíme na poslední úsek po kamenných chodnících až na Chopok (2024 m.n.m.), kam dorážíme něco kolem sedmé hodiny. Ubytování v Kamenné chatě a zázrak jménem sprcha! Všichni se jdeme povinně dobrovolně vysprchovat. Jirka ztrácí poslední čisté trenky, což je teda průšvih! Všichni jsme podezřelí a nikdo se nechce přiznat. Ráno moudřejší večera, Jirka si je dal ke špatnému batohu. Zuzka žádá veřejnou omluvu.

Ráno luxusní snídaně a šup na cestu. Venku zima, mlha, vítr. Nic moc počasí, ale aspoň neprší. Jedinou odměnou je zahlédnuté stádo kamzíků. Opět smrtící tempo, možná skoro běh. Po dvou hodinách začínám být silně negativní, tlačí mě achilovka, nové boty nebyly zrovna šťastný nápad. Záchranou je útulňa Ďurková. Rozhodujeme se, že zůstaneme a den završíme flákáním okolo chaty. Když se vrátíme k chatě, tak už to tam žije. Večer se rozjede v rozlučkový večírek. Borovička, slivovička, tatranský čaj. Ochutnávka chilli papriček a dojídání zásob. Posilněná borovičkou se jdu za světla čelovky vyčurat ven. Bohužel mé kognitivní funkce jsou oslabeny a já i přes varování „Pozor, tam ne, tam je kompost!“ spadnu přímo do něj. Zvládnu si vyvrtnout kotník a zaprasit ruce. Směju se tomu jak praštěná. Udělám pokus o umytí rukou, ale je to marný, smrdím stále. Mezitím se Zuzka rozhodne postavit si stan, my se ji sice vysmějeme, ale ukáže se to jako geniální nápad. Při orchestrálním chrápání, které je slyšet ze všech stran se nedá spát.

Poslední den jdeme dle shit plánu do Liptovské Lužné na autobus, který nás odveze do Rožumberoku na vlak. Poslední prudké klesání a jsme v civilizaci. U autobusu narazíme na trampíky, které potkáváme celý týden. Paní se odhodlá k dotazu: „Můžu se zeptat? Vy jste otec a dcera?“ koukne na mě a na Aleše. Já se rozesměju a tvrdím, že nejsme.

„Ale, jste si tak podobní. A jste taková různorodá věková skupina,“ odvětí přesvědčeně. „My nejsme rodina, nikdo tady není příbuzný, ale po tom týdnu spolu už bychom být mohli,“ odpovím a s pobavením odcházím pryč.

No nevím, jedna příbuznost by se našla, jsme magoři, kteří rádi chodí po horách a jsou pro každou srandu. :)

Za rodinný tým Mirka

Fotorepotáž ve větším rozlišení s popisky zde