Reportáže

Rumunsko 2016, Pohoří  Tarcu

Termín:          12.8.  -  20.8. 2016

Charakteristika: Tarcu leží na západ od Retezatu, je rozděleno údolím Riul Mare a na jihovýchod souvisí s pohořím Godeanu. Je utvářeno převážně z krystalických hornin, místy z pískovcových slepenců. Z hlavních vrcholů rozeznáme ledovcové kary a setkáme se s četnými jezírky ledovcového původu.  

Plán přechodu: po značce červený pás – obec Borlova – turistická základna Muntele Mic -  přes sedlo Jigorea, dále vystoupáme na Vf. Seroni (1399m) – následuje útulna Cuntu – stoupání na kótu 1770m, zde můžeme kratší cestou ledovcovým karem okolo jezera Tarcu do sedla Plaiul, nebo hodnotnější cestou přes Vf. Tarcu (2186m) a dolů do sedla Plaiul – stále po č.pásu, vpravo zůstává Seiul (2039m) součást spojovacího hřebene do pohoří Godeanu – zaoblený hlavní hřeben pokračuje Vf. Baciu (2119m) – a dolů do sedla Iepi – nyní údolím Corciova k Gura Apei. (cca 17hod). Nebo ještě na Vf. Custuri (2090m), zde se dá rovněž sestoupit k Gura Apei (další 2hod). A třetí varianta stále po č.pásu přes Vf. Pietri (2192m) – Vf. Petreanu (1890m) – k chatě Gura Zlata (cca  22hod).

Mapu tohoto pohoří nemají, našel jsem jen tu, co je na internetu z roku 1989. (xsmerk/rumunsko/tarcu/)

Z deníku Mirky Landové: 

Tradičně jako každý rok jsme se vydali třetí srpnový týden s Frantou Mrvíkem do Rumunska. Letos nás čekalo pohoří Muntii Tarcu, které leží v Jižních Karpatech na západ od Retezatu. Muntii Tarcu je pohoří utvářené převážně z krystalických hornin, pískovcových slepenců a zelených plání, které se táhnou široko daleko.  Dalo by se říci, že jde o lidmi ne moc poznamenanou krajinu, kde se převážně potkáte se stády ovcí a pasteveckými psy.

V autobusu převládá radost a veselí. Jedeme přece do Rumunska! Kolují zde placatky nejrůznějších druhů pálenek až po gin s tonikem. Prostě párty jak se patří lidí, které čeká dobrodružství, na než se těší celý rok.

V odpoledních hodinách přijíždíme do hor a Pavlovo řidičské umění se zdá být nepřekonatelné. Jedeme po silničce, která stoupá v serpentinách vzhůru a některým se tají dech nad tím, co vidíme z okýnka. Vypadá to, že se tu pár dní před námi přehnala velká voda. Podmáčená a na některých místech stržená silnice. Bordel, hlína, kamení. Pavel má prostě pevné nervy a vyveze nás do sedla pod vrchol Muntele Mic. Vystupujeme z autobusu a kocháme se tou krásou, co nás čeká, rychle přebalujeme batohy, pohorky na nohy a alou do hor. Naše skromná skupinka se vydává trochu jiným směrem než zbytek tlupy. Jdeme po sjezdovce nahoru k vrcholu Muntele Mic (1800 m. n. m.) a hledáme místo k zastanování. Stavíme stany a to už se všichni podivujeme nad bivakem našeho vůdce Pavla. Malý modrý stan pro jednoho, kdy jeho výroba se může datovat někdy do roku mého narození. Pavel ho prý koupil za 20 Kč v bazaru a prý do něho snad téct nebude, ale není to ozkoušený. I přes Pavlův spacák je vidět skrz, tak si říkám, že budeme mít veselé noci a doufám, že nebude pršet nebo nebude moc velká zima.

Ráno vstáváme do krásného dne a vymetené jasně modré oblohy. Zuzka nám nabízí třicítku (opalovácí krém), ale my všichni odmítáme s tím, že to nebude tak hrozný. Po snídani v podobě ovesných vloček a kávy vyrážíme na cestu směrem k vrcholu Tarcu. Jdeme lesem, chvíli dolů, chvíli nahoru, a po pár kilometrech se ocitáme pod kopcem. Odtud už jen zelené pláně a nikde ani strom. Při pohledu na kopec si říkáme, že je tak akorát čas na oběd. Usedneme tedy do trávy a poobědváme s výhledem na to, co nás čeká. Dobereme vodu na cestu a ještě povinné kolečko slivovice. Krosny na záda a vzhůru na vrchol. Sluníčko pálí a není se kam schovat. Stoupání je nekonečné, ale zpříjemňují nám ho výhledy do všech stran. Pomalu se courám a přemýšlím nad tím, jak těžké to ten šerpa musí mít. Přicházíme na palouček pod vrchol a rozhodujeme se, co dál. Zastanovat nebo ještě jít? Aleš vyběhne nahoru podívat se, co nás čeká dál, jestli někde uvidí nějaké vhodné místo na postavení stanů, a kde bychom mohli nabrat vodu. Po krátké poradě se rozhodneme zůstat, já a moje puchýře velikosti mexického dolaru to uvítáme s nadšením. Stavíme stany, vaříme a zbytek odpoledne už jen relaxujeme a pozorujeme z dálky stáda ovcí.

Druhý den vstáváme časně ráno, jako ostatně každý den.  Čeká nás totiž náročný výstup s velkým stoupáním na vrchol Tarcu (2190 m. n. m.). Opět krásné počasí a já třicítku stále odmítám. Bezmála dvouhodinový výstup a jsme všichni na vrcholu. Odměnou nám byl nádherný výhled do všech stran a Pavlův zázvorový drink, který dodá síly i mrtvému. Chvilka oddechu a opět vyrážíme. Dole pod vrcholem potkáváme naše kamarády a probíhá krátká porada, kam dál. Putujeme po hřebeni a všude okolo jen zelené moře plání a luk. Stáda ovcí a pastevečtí psi, kteří si nás ohlídají, když se jen trochu přiblížíme. Přicházíme do údolíčka, kde nabereme vodu a dáme si pauzu na oběd. Načerpáme síly a postupujeme dál, stoupáme a chvíli jdeme po úzkém hřebeni, kde je z každé strany hrozivý sráz dolů, ale impozantní výhled na horská jezírka. Přicházíme ke strmému sestupu dolů, kde bych opravdu nechtěla spadnout. Pavel si zapíná bederní pás a Aleš si bere hůlky, a to je co říct. Dalo se to obejít, ale to jsme samozřejmě nevyužili, takhle to bylo dobrodružnější. Opozdívá se a my hledáme tábořiště. Aleš zase hledá místo kam hlavu složit, ale vrací se až z vrcholu Mătania s nepořízenou. Nakonec sestoupíme do údolíčka k vodě a rozbalíme stany. Zjišťuji, že odmítání třicítky nebyl zrovna šťastný nápad. Začínají se honit mraky a vypadá to, že nás brzo krásné počasí opustí. Pavlova Bloody Mary, čaj z marmelády, nám ale zlepší náladu. Ochladí se a zima nás zažene do spacáků, spálená kolena pálí jak čert.

Vstáváme časně a rychle. Počasí nevypadá dobře. Jen co se sbalíme a vyběhneme na kopec, začíná pršet. Nasazujeme pláštěnky. Dnes počasí kdo z koho, neboli kdo vydrží víc. Začíná foukat vítr a my vstupujeme do mlhy. Chvílemi padají i kroupy a já mám pocit, že mě to odvaje pryč. Ruce mám už zkřehlé, že s nimi ani hýbat nemůžu. V botách jezírka. Nevzdáváme se a jdeme dál. Před námi jen bílá tma. Najednou se rozestoupí mraky a my vidíme obří kopec, až z toho oněmíme úžasem, jak je vysoký. Přicházíme do sedla, kde je pár stanů našich kamarádů, tiše závidím, že tenhle nečas mohli přečkat ve stanu. Padne rozhodnutí, že sestoupíme do údolí. Sestupujeme tedy dolů a déšť pomalu ustává. Vstupujeme do lesa, cesta je rozbahněná, uklouzaná a místy strmá. První pád na sebe nenechá dlouho čekat. Výhru o nejlepší krysu vyhrává Martin a odnáší to roztrženým kolenem a kalhotami. Vyjdeme z lesa na normální  cestu a přicházíme k jezeru Guru Apei. Zastanujeme kousek od přehrady a zjišťujeme, co zůstalo suché. Martin má celý mokrý spacák, všichni máme mokré boty a pár dalších věcí. Večer rozděláme oheň a sušíme. Pavel udělá kotel grogu a probíhá zábava po rumunsku. Dopijeme všechny zásoby slivovice a rumu a posilněni alkoholem si vyprávíme historky z cest, padají silné věty typu „žena vydrží víc než člověk“ a „všechno je to o hlavě“. Tato rčení nás pak doprovázejí do konce zájezdu.

Ráno s Mojou za krkem putujeme po silnici asi 12 km na chatu Guru Zlaty. Pohání nás chuť na pivo, která předčí i to, že nás z té silnice bolí nohy. Přicházíme ke kabáně a už z dálky nás zdraví rumunka a ptá se, co si dáme. Pětrkát Ursus a čorbu.  

To je konec romantickým výhledům, od teď už se držíme zase při zemi, s hlavami obrácenými vzhůru, a myslíme na to, jak nám bylo nahoře krásně.

Volný den v nížině si krátíme houbařením a čekáním na zbytek výpravy.  Večer hrajeme karty, popíjíme Ursuse a s přibývajícími kamarády se opět rozjíždí slušná párty. Majitelé kabány se celý večer nezastaví. Ursus, čorba, šnicl, k tomu nějaký panák. Odjíždíme a kabána je vypitá a vyjedená do čista.

Další den přejíždíme do Baile Herculane, starých lázní se zašlou slávou. Večer trávíme v pravém rumunském kempu. Pro Zuzku kulturní šok – nejsou tu evropské standardy a pepřák má zamčený v autobuse. Prohlížíme si lázeňské město, včetně vnitřku opuštěných lázeňských stavení. Oběd, pivo a pohled za poslední lei a po týdnu hurá zpátky domů. 

Z rumunských polonin zdraví : Alda, Martin, Mirka, Pavel a Zuzka.