Reportáže

Súdánské moře skrývá jedny z nejkrásnějších a nejzachovalejších potápěčských lokalit na světě. A to hlavně díky prozatím malému turistickému zájmu o samotnou zemi. Severní část zahrnuje oblast zhruba 150 km od Port Súdánu, kde jsou místa již vcelku prozkoumaná potápěči, stejně tak jako oblasti kolem Port Súdánu, například útes Wingate, kde je vrak lodi Umbria nebo Sha´ab Raumi a Sanganeb. Ovšem jih Súdánu, od bývalého přístavu Suakin až k hranicím s Eritreou, to je ten pravý zážitek. Nyní již i tato oblast začíná být potápěčsky alespoň popsaná, ale mnohé útesy teprve čekají na objevení a potápění zde se může rozvinout v průzkumnické objevy panenského mořského prostředí. Ročně tuto oblast navštíví pouze zhruba 80 potápěčů.

Potápění v Súdánu jsem zvažovala již několik let a teprve nyní došlo k naplnění. Moje poznámky, psané již na lodi, asi nejlíp vystihují celý náš trip. Tady jsou:

Don Questo je italská loď, žádný extra luxus, ale je pohodlná a příjemná. Je to jediná loď, která jezdí na hluboký jih. Kapitán Lorenzo je požitkář, divemaster Mauricio mladíček s nadhledem, skipper důstojný starý Súdánec se šibalskýma očima, posádka černá a veselá. Loď má skvělou vychytávku – hydraulické plato na zádi. To vyzvedne člun na úroveň lodi, takže s lahví na zádech vstupujeme do člunu pouze jedním delším krokem a pak se zase člun pomalounku snese na hladinu. Skvělá věc pro nás starší, tu s bolavým kolenem, tu se zádama, tu prostě jenom tlustí a nemrštní...

Dnes byly dva ponory trochu na sever od Port Súdánu. Je to lokalita Shaab Raumi, kde v roce 1963 Cousteau postavil podmořskou základnu Precontinent II a zkoumal tam dlouhodobý pobyt potápěčů pod vodou. Šest potápěčů bylo měsíc bez přestání v hloubce 30m, vědecky pracovali a při tom normálně žili, tedy jedli, spali, dbali o hygienu.... byl s nimi i doktor a ten je pod vodou sledoval,  co se účinku plynů na organismus týče. Tak to by mě taky bavilo. Každopádně teď tam z toho zbyly jenom konstrukce a už  začínají být obrostlé korály, je to spíš taková nostalgie vědeckých průkopnických začátků.

Večeře:  arabský rybí salát a k tomu nakládaná zelenina. Pak úžasná zeleninová krémová polévka s krutonama, dala jsem si dvakrát. A pak čerstvý kranas, viděla jsem ho v kbelíku, kuchař mi ho ukazoval, když ho chytli a k tomu opečené brambory. No lahůdka. A nakonec čokoládový pudink, jenom se rozplýval na jazyku. Odvalila jsem se do kajuty a hned padla do mdlob.

Ponory probíhají stejně jako na většině safari akcích. Od lodi se jezdí člunem zhruba 10 minut na lokality. Je nás 15 potápěčů ve dvou člunech.. Do vody skáčeme všichni najednou a divemaster nás navede do modra, kde chvíli vyhlížíme kladivouny. Potom se vrátíme k útesu, rozptýlíme se po dvojicích a každá si jede podle brífinku sama.

Lokality jsou většinou osamocené podmořské hory vystupující z hloubky kolem 800m. Téměř všude se najde nějaké plato nebo menší plato, tzv. platíčko, kde je neskutečná korálová zahrada. Viditelnost většinou velmi dobrá, kolem 20 až 30 metrů, proudy minimální. Voda teplá, mám trojku a je mi akorát, většina ostatních má pětku, jsou to zmrzlíci.

Trhli jsme se dnes s Tomášem od skupiny a nejeli s nimi do modrý.  Jeli jsme si sami po platíčku. Skupina viděla asi 20 kladivounů, hodně zblízka, my jednoho šediváka. Tomík je smutný, příště prý taky půjdeme do modrý….

Tak jsme  byli v modrý, čekali a čekali...... Ostatní byli někde jinde v modrý a viděli asi 30 kladiv. My dva šediváky. Tomáš opět smutný, ostatní ho zlobí a povídají si před ním hlasitě, jak ty kladiva byli skvělý, přítulný, kamarádský, skoro se mazlili…

Další skvělá vychytávka je 15l lahev. Menší nemají. Takže vzduchu  mají všichni dost a dost, nikdo neleze nahoru dřív. Je daný limit 55 minut pod vodou, protože jinak bychom tam mohli být i dvě hodiny. Běžně lezu po hodině potápka se 120 v lahvi a to jsme ve 40 metrech třeba i 20 minut (máme Nitrox 29).

Jirka prý viděl tygra. Tak 3,5 m dlouhého. Zmátli jsme ho dotazem, jestli to nebyla Maruška (buddy). Maruška se zlobila. Ale fakt prý tygra viděli. Já nic. Tomáš už viděl taky hejno kladiv, ale já zrovna se zaujetím fotila klipku, takže jsem to prošvihla.

Lorenzo, kapitán, je bývalý kuchař. Proto se tady tak vyvařuje. Dneska bylo zase několik chodů. Jídlo je daný, normálně se nosí jako v restauraci. Legrační je, že skipper Joseph, který tahá lahve na člunu, se večer vyfikne, vezme si bílou košili, kravatu a kalhoty a normálně nás obsluhuje jako číšník. Akorát lakovky mu chybí, místo nich má žabky. Jinak je ale každý večer čerstvá ryba. Joseph, když nás doveze na lokalitu, tak se nefláká a mezitím nachytá ryby a ty pak máme k večeři. Částečně jako sashimi se sójovkou, částečně pečené, je to neskutečná lahoda. Sice mě malinko trápí, že požitkářsky jím to, co pod vodou obdivuju, ale takový už je život...

Máme za sebou lokality v oblasti tzv. středního Súdánu a už vyrážíme na jih. Jumna, Keary, Preserver... ještě tu občas je i jiná loď, ale dál na jihu prý budeme sami. Téměř na každém ponoru jsou kladivouni, občas i docela slušný hejna. Vynoří se z hloubky, proplují pod námi a zase zmizí. Musí jich tu být kolem mraky.

Dnes byl výlet na malý ostrov. Naprosto opuštěný, vyprahlý, stačila jsem ho obejít. Na písku byly vidět stopy po želvách, jak kladly vejce. Patrik s Jardou viděli neskutečnou věc, jedna opožděná želvička se zrovna vyklubala a metelila si to do moře. Opravdu ojedinělý zážitek...

Barra Musa Saquir. Miluju barakúdky. Tančila jsem s nima, byla jsem uprostřed jejich kruhu a měla jsem tam sólo. Ryb rapidně přibývá, hejna kranasů, kanicové, papouščí ryby, ostenci, bodlokové .... Mauricio říká, že hluboký jih je ještě krásnější a jsou tam navíc kvanta silkáčů.

Už jsme na půl cestě na jih. Ostrovy Masamirit. Už jsme tu jediná loď.  Žlutí chrochtalové by se snad nechali i podrbat. S jedním, skoro metr velkým, chrochtalem třípruhým, jsem se schovala pod převis a sledovali jsme spolu dění kolem. Chrochtal mě ostražitě pozoroval, ale ani se nehnul, pracovali na něm totiž dva pyskounci čističi.

Korálové zahrady jsou fakt neskutečné. Zdravé, barevné a plné života. Atlas ryb. Tlustý atlas ryb. Některá hejna jsou obrovská, třeba bodloci na Ghab Abi ´Isa. Jsou to úplné stěny bodloků. Ještě jsem nevyzkoumala, jaký to je druh. Jsou tmaví, žlutozelené břicho a bílá pusinka (Pozn. po akci: jmenuje se krásně – bodlok černojazyčný Naso Hexacanthus). Do toho všeho se mísí další druhy a všechno se to motá kolem, že jsem ani pořádně Tomáše neviděla. Kleknul si na dno a kolem něj v kruhu plavalo asi 100 různých druhů bodloků a dalších ryb. Klečel tam asi 10 minut a ani nefotil. Byl prostě jenom tichou součástí tý nádhery.

Na lokalitě Domesh jsou strašně ukecaní delfíni. Váleli jsme se v modru a vyhlíželi plachetníka. Místo něho jsme viděli rodinku čtyř delfínů. Zřetelně jsme slyšeli, jak si povídají. Kéž bych jim mohla rozumět. Párkrát připluli i  docela blízko, ale družit se nechtěli.

A už tu máme silkáče. První zvědaví drobečci se na nás přijeli podívat hned jak jsme spadli do vody. Jsme již na úplným jihu, na lokalitě Dahrat. Tam má Lorenzo jakési svoje domovské kotviště. Silkáči už vědí, že sem tam vypadne z lodi nějaký mls a tak patrolují pod lodí. Když jim pak kuchař něco hodí, je to bitka, mrskání kaprů v kádi. Naskládaný silkáči jeden přes druhého a draví až běda. Jsou to ale mláďata, možná čerstvě narození, tak 80 cm a všechno samičky. Sledujeme z lodi, jak ti malí soupeří o kus žvance s většími. Většinou sice nevyhrají, ale směle se pokouší uloupit rybu jako první. Pěkná krmička, ale  spadnout mezi ně bych asi nechtěla.

Tak už jsem mezi ně spadla. Plánovaně – ponor pod lodí a Tomáš na nás z lodi házel maso. Nešel na ponor a místo toho poprosil kuchaře, aby mu dal mrtvé ryby, že to hodí do moře silkáčům. Kuchař se zděsil: :" Ne, ne, ne, pod vodou jsou potápěči!!!" "No právě proto!" smál se Tomáš a házel nám kusy ryb na hlavu. Bomba, sekec, mazec!  Sjeli se silkáči z celýho okolí a tancovali nám kolem foťáků a kamer ….  Jsou to ale mazlíčci. Klidně si  téměř ducnou čumákem o masku. Hrajeme s nimi hru, kdo dřív uhne. Plavu s nima jako s kranasama, bok po boku, z oka do oka...

Mauricio, náš divemaster, zná naprosto dokonale místní lokality. Vždycky nás navede přesně nad místo, kde se za chvíli vynoří kladivouni. Já vím, že oni si spíš najdou nás, než my je, ale i tak, je to úžasný. Prostě nás přijedou okouknout, co to tam do jejich království napadalo za smetí, a pak si zase v klidu zmizí v hloubce, v modru.... Mauricio je divemaster, jaký má být, má o nás všech přehled a neprudí.

Ležím na zádi v lehátku, slunce zapadá, sleduju horizont, nad lodí létají terejové, pod lodí krouží silkáči, široko daleko jenom moře, moře a moře, není tady jiná loď než Don Questo, v ruce mám sklenku vína..... uááááááááá

S našimi kameramany je legrace. Honza si dneska zapomněl sundat krytku, Jardovi zase včera došla po prvním snímku baterka. Když si večer pouštěli co nafilmovali, zjistili, že místo kanice natáčel Honza kus holého šutru..... Taky kotouly z člunu se nedaří nafilmovat, jsme mizerní herci, už se točí asi 16tá klapka.

Dnes jsem viděla fakt obrovské hejno kladivounů. Vynořili se z hlubin a kolik jich bylo nevím, bylo jich prostě hodně. Byli tak 5 metrů pode mnou. Nááádhera!!

Večer jsme měli jako moučník takový docela suchý koláč namazaný nutelou. Nic moc. Ale Tomáš přišel na to, jak to vylepšit. Nalil si na to whisky. No to byla lahůdka!! Všichni jsme si na to lili whisky. Honza si na to ještě navrch nakrájel banán. Myslím, že jsme dali kuchařovi novou inspiraci.

Mantička!! Krásná mantička majestátně proplula kolem nás. A za chvíli se zase vracela. Beze spěchu, elegantně. Tomáš se dostal až pod ní a má krásnou fotku. Na lodi jsme to studovali a zjistili jsme, že podle zabarvení to asi bude manta birostris. Měla černý skvrny kolem tlamy a to má jen manta birostris. Manta alfredi má tlamu bílou. Ale tady by měly být jen alfredi ... Tomáš to pošle Andree Marshall, která je specialistka na manty (Pozn. po akci: Andrea potvrdila a organizace Marine Megafauna zaznamenala - je to první hlášené pozorování Manty birostris ze Súdánu vůbec. Týý brďo a já byla při tom!)

Ryby nadšeně žerou naše bubliny. Potápěče tu očividně moc neznají a nejsou si jisté, jestli mají utéct, nebo mohou podlehnout zvědavosti, ale většinou nás odvážně okukují nebo plavou s námi. Například pruhatec velký, červená ryba se žlutými ploutvičkami a poněkud smutným výrazem, ten je s námi na každém ponoru a jeho zvědavost mnohdy předčí vrozenou plachost.

Zítra vyrážíme zpátky na sever. Loučíme se se silkáčkama a opouštíme domácí kotviště Don Questo. Lokality kolem byly opravdu ojedinělé. Na každém ponoru kladivouni, silky, objevoval se i šedivák, samozřejmě bělocípí žraloci, delfíni, želvy, manty, hejna ryb, korálové zahrady.... panenské prostředí.

Lokalita Loka – přicházejí na řadu plžíci. Maruška, specialista na slimáčky, našla krásně barevnou parádnici – polyceru velkorohou.  Další ponor volíme makro a hurá na plžíky pod heslem "každý si najde svého slimáčka"...

Strašně jíme. K snídani jsou výborné tenoulinké palačinky, k obědu vždycky rybička a meloun, na lodi je mašinka na pravé italské presíčko a u něj vždy čerstvě upečená buchtička, k večeři 4 chody….. každý se dušuje, že jakmile přijede domů, bude držet dietu…

Nakhalat – na hraně útesu je proud a v něm je hejno chňapalů černobílých, kranasové velcí, barakudy.... Visíme na háku a kocháme se tou nádherou. Před námi se odehrává kouzelná harmonie dosud nenarušeného mořského života.

Potápíme se už 11. den, 3 ponory denně a občas už někdo vynechává. Má průjem, jiného začíná bolet ucho, někoho i v krku, kašlík, rýmička, záda, rameno ……. Taky už všichni tak kolem devátý večer spí jako dudci. Pro delší a intenzivnější pobyt v tom království dole prostě nejsme stavění, jsme suchozemci. Jih Súdánu se ale dá jet pouze na 14 dní, cesta až k hranicím s Eritreou je daleká a abychom si mohli chvíli té nádhery na jihu užívat, musí se jet na dva týdny.

Zrovna jsme dojídali snídani a užívali si poslední den našeho tripu, když tu se od kapitánského můstku ozval výkřik WHALE SHARK!!! Nastal chaos. Někdo rychle hledal plavky, někdo ploutve, masku, šnorchl, někdo se nakláněl přes palubu a křičel "támhle je, plave k lodi!"........  Bylo to mládě, asi 4 metry a užívali jsme si to s ním přes hodinu. Futrovalo se v klidu planktonem a my jsme pro něj byli legrační neznámá drobotina, která se mrskala kolem. Kdyby chtěl, mohl mávnout ploutví a byl by v mžiku pryč. Ale neudělal to. Pomaloučku si to sunul těsně pod hladinou a já vedle něj makala jako za mlada. Chvíli jsme se dívali do očí, chvilinku jsem dopodrobna studovala jeho vzdouvající se žábry, chvíli jsme prostě jen tak plavali spolu bok po boku mořem, ale i když jeho pohánějící pohyb byl skoro neznatelný, já už za chvíli zaostávala u ocasní ploutve a zcela vyčerpaná jsem ho nakonec musela nechat odplout. Ale vrátil se. Drobek můj. Takhle intimně jsem si ho užila několikrát. Byl to pro mě úžasný pocit a jsem si jistá, že i pro velrybáčka to byla vcelku nová a neznámá hra. Kapitán říkal, že se v místních vodách pohybuje 12 let a velrybáka potkal pouze 5x. Nakoukla jsem našemu kamarádovi i pod sukně, byla to kamarádka. Silkáči byly taky samé ženské. Je tu přebuchtíno.

Abychom na safárku měli opravdu všechno, zakončili jsme ho vrakem. U útesu Wingate v roce 1940 kapitán italské lodi Umbria s nákladem 360 tisíc granátů záměrně potopil svoji loď, aby náklad nepřišel do rukou nepřátel – Angličanů. 70 let už loď odpočívá na dně, část lodi dosahuje téměř k hladině, zbytek je ve 30 metrech. Náklad je stále na místě, lahve vína, auta, granáty..... a na stožárech jsou neskutečné korálové zahrádky. Jakoby to tam nějaký pečlivý zahradník vysázel, pěkně to sladil k sobě, stovky malých zév všemožných barev a různorodé koráli. Je tu šeré mystično zachovalého vraku a zároveň barevně kvetoucí moře. Tajuplný a krásný.

V súdánských mořích je téměř vše, co byste od potápěčské akce očekávali. Zdravé korálové zahrady, atlas útesových ryb, hejna kranasů, bodloků, chňapalů, chrochtalů, ostenci .... žraloci bělocípí, šediváci, hejna kladivounů, hraví silky, delfíni, manty a dokonce i ten velrybák a případně i vraky. Ale pokochat se můžete i slimáčky, krabíky, slizouny, trnuchami, murénami, perutýny .... přemýšlela jsem, co jsem neviděla a napadla mě ropušnice a chobotnice. Ale vím, že jiní je viděli. A úžasný je, že tato hojnost je téměř na každém ponoru.

Naštěstí ale mnozí potápěči 14ti denní čistě potápěčské safárko nezvolí, naštěstí má jižní lokality prozkoumané pouze Don Questo a naštěstí jezdí hluboký jih jenom 4x do roka. Je tudíž šance, že súdánské podmořské království vydrží déle, než to egyptské.

Skvěle na Tethys.cz napsala: Alena Talafúsová

Pár fotek z expedice Don Questo Sudan na hluboký jih Sudánu, do modrých hlubin Suakinských ostrovů ZDE