Reportáže

Železná Ruda - Modrava

V termínu od 16. do 18. 11. 2017 jsme se opět vydali na Šumavu, již v tradiční sestavě: Alda (vedoucí výpravy), Miky, Pavel a já. Tentokrát naše putování začalo, tam kde loni skončilo, tedy v Železné Rudě. Vyrazili jsme brzy ráno z Neratovic s dostatečně velkou rezervou. To se nakonec vyplatilo, neboť jsme se zasekli v koloně hned na obchvatu Líbeznic. Vlak jsme naštěstí stihli ještě s 15 minutovou rezervou. Ve vlaku jsme snědli všechny svačinky a kochali se výhledy z okna. Počasí nevypadalo moc hezky, zataženo. Velkým překvapením pro nás bylo, když jsme vyjeli z tunelu, vítalo nás modré nebe a  sluníčko. Co víc si přát. Vystoupili jsme z vlaku a vydali se po značkách k nouzovému nocovišti Hůrka. S nastoupanými metry se objevovalo více sněhu a v kombinaci se sluníčkem to bylo na sněžnou slepotu. Užívali jsme si krásného dne a kýčovité scenérie. Třpytící se sníh, výhledy na okolní kopce a křupání sněhu pod nohama. Den jako na objednávku. Nasadili jsme svižné tempo a už ve dvě hodiny jsme dorazili na místo určení. Postavili jsme stany a kluci se dali do vaření čaje a svařáku.  Klábosili jsme do setmění a pochutnávali si na Pavlovo vynikající zelňačce. Aleš rozdal protichrápací špunty a my postupně zalézali do stanů schovat se před nepříjemnou zimou.

Sladké sny se úplně nekonaly, byli jsme namačkaní a já se sklony ke klaustrofobii jsem tiše chytala paniku. Zdálo se mi, že jsme od posledně trochu narostli. Při každém Alešovo otočení jsem málem vypadla ze stanu a ta zima, to je kapitola sama pro sebe. Musela jsem si oblíknout druhou vrstvu podvlíkaček, abych se neklepala. Záviděla jsem Mikymu, který usne do dvou minut i kdyby mu u hlavy hrála rocková kapela a Alešovi jeho epesní spací kombinézu.

Druhý den jsme se zašli podívat na hrobku rodu Abelů a přilehlý dřevěný kostel, kde jsme si zazvonili na zvon a provedli průzkum. Pak už jsme vyrazili k jezeru Laka. Od jezera nás čekalo už jen stoupání. Sněhu přibývalo a my museli jít po vyšlapaných stopách, nebo si cestu sami prošlapovat. Počasí nám toho dne moc nepřálo. Začal poletovat sníh, místy mlha a nepříjemný vítr. Zastávky jsme moc nedělali, protože při zastavení se do nás hned pustila zima. Netrvalo to dlouho a Miky nadhodil, že bychom v Prášilech mohli navštívit místní hospodu a trochu se ohřát. Bylo to pro nás velké pokušení. Vedoucí výpravy dovolil jedno pivo a teplé jídlo, čekalo nás totiž ještě minimálně 10 km k nocovišti a chtěli jsme to stihnout za světla. Občerstvili jsme se, nabrali vodu a vyrazili na cestu k Prášilskému jezeru. U jezera jsme se  dlouho nezdržovali a mazali jsme rychle dál. Čekalo nás dlouhé stoupání, kdy nebylo vidět daleko před sebe. Pomalu se začalo stmívat. Jak řekl Miky, „ bylo to velmi depresivní a nekonečné“. Když už to vypadalo, že nikdy nedojdeme, začaly se z bílé tmy objevovat obrysy rozhledny. Poledník se tyčil dominantně do výšky a my byli zachráněni. Překvapením bylo, že na Poledníku nenocujeme sami, že takových bláznů co spí v zimě venku, je víc. Podmínky zde byly nehostinné. Zima a vítr. Ruce hned omrzlé. Vybrali jsme si místo na spaní a v rychlosti jsme postavili stany. Pavel začal kouzlit u kotlíku se svařákem a nálada byla hned veselejší. Postávali jsme s kouřícími plecháčky a povídali si při svitu čelovek. Když už jsme byli promrzlý, tak jsme se začali odebírat do stanů. Na naskladnění do stanu byla zvolena jiná taktika a to, že Aleš si lehl obráceně, nohama k našim hlavám. Bylo víc místa než předešlou noc, ale hrozil kopanec do břicha kolenem.

Další den jsme vstali do mrazivého rána. Chlad zalézal pod nehty. Na stanech kusy ledu a všechny věci co večer byly vlhké, ráno byly ztuhlé. Balení bylo o to horší. Spolunocležníci nám sdělili, že je – 5°C. Rychle jsme posnídali a vyrazili na cestu. Čekalo nás už jen pár kilometrů do Modravy, kde naše cesta měla končit. Cesta uklouzaná a my měli co dělat abychom si nerozbili ústa. Přiblížili jsme se k civilizaci a začali jsme potkávat davy lidí. Do Modravy jsme dorazili okolo poledne a Aleš navrhl, že bychom mohli jet domů o den dříve. Nikdo neprotestoval. Ještě než jsme se stačili rozhodnout, jak pojedeme, potkali jsme lidi co s námi nocovali na Poledníku. Ti nám nabídli, že nás přiblíží autem do Sušice. To jsme rádi přijali a vyrazili k domovu.

Mirka L.

Sumář: 

Čtvrtek 16.11.2017

Sraz v 6.30 v Neratovicích, odtud autem až do Klatov. Dál  vlakem v 10:04 směr Železná Ruda,Alžbětín,st.hr.. Zde dle jízdního řádu v 11:30

Trasa Železná Ruda,Alžbětín,st.hr. - nouzové nocoviště Hůrka u Prašil, 11 km, 4 hodiny chůze.

Pátek 17.11.2017 

nouzové nocoviště Hůrka u Prašil - jezero Laka - býv. Horní Ždánídla - Prášily - Prášilské jezero - nouzové nocoviště Poledník, 21 km, 7 hodin chůze  

Sobota 18.11.2017 

nouzové nocoviště Poledník - Bavorská cesta  - Javoří Pila - Rybárna -  Modrava, 15 km, 

Celkem 47 km 1470 m stoupání, 1110m klesání