Reportáže

Stavbu torpédových člunů typu 35 německé válečné námořnictvo zahájilo v roce 1939 a v jejich výstavbě pokračovalo až do roku 1942. Washingtonská námořní smlouva podepsaná vítěznými mocnostmi po první světové válce výrazným způsobem omezovala stavbu německých vojenských plavidel s větším výtlakem než 600 tun.

Proto oficiální udávaný výtlak těchto plavidel byl 600 tun, zatímco jejich skutečný výtlak byl asi 845 tun. Jejich celková délka se pohybovala kolem 85 m, šířka asi 8,5 m. Díky Wágnerovým parním turbínám byly schopny plout rychlostí 36 uzlů.  Vyzbrojeny byly jedním 105 mm kanónem, jedním 37 mm kanónem, pěti až osmi 20 mm protiletadlovými kanóny a dvěma tříhlavňovými torpédomety. Tyto čluny dále nesly asi 30 min. Tato plavidla byla na rozdíl od mnohem menších rychlých torpédových člunů třídy S schopna samostatně operovat na volném moři a plnit zde různé úkoly. Měla být využívána hlavně k eskortním účelům větších svazů vojenských plavidel a ke kladení min. Operovaly hlavně v Severním moři, Baltském moři a průlivu La Manche. Celkem bylo vyrobeno asi 12 plavidel této třídy a byla pojmenována T1 – T12. Mezi námořníky nebyly příliš oblíbené. Malý výtlak těchto člunů ztěžoval jejich nasazení na volném moři a jejich slabá výzbroj a nedostatečné pancéřování je činily snadným cílem spojeneckých letadel. Většina z nich proto byla ke konci války využívána především ke cvičným účelům.

foto – torpédové čluny typu 35

Takový byl i osud torpédového člunu T5. Od roku 1943 byl využíván k výcviku torpédování v Baltském moři. Potopil v březnu 1945 poblíž polského Helu po té, co najel na minu. Loď se v záďové části rozlomila a klesla na dno v hloubce 67 m.

Vrak torpédového člunu T5 objevil polský potápěč Grzegorz Dominik „Banan“ asi před deseti lety. Alespoň tak byl jím nalezený vrak identifikován. O několik let později byl objeven druhý podobný vrak a byl označen T3, který se v této oblasti také potopil. Na vracích se vzhledem k hloubce, ve které leží, potápěli jen zkušení potápěči.

foto – T5 v Norsku

Naši letošní TMX výpravu na Hel jsme naplánovali jako tradičně na květen. Měli jsme se potápět na několika vracích v NTMx a TMX hloubkách poblíž Helu a Wladyslavova. T3 měl být jedním z nich. Ponor jsme zahájili jako obvykle. Wojtek Jechna – kapitán potápěčské lodi Litoral identifikoval podle sonaru vrak a shodil na vrak zátěž se sestupovým lanem a bójí. Jako první šli do vody naši kamarádi z Polska – Dima Dimitris Stavrakakis, Tomasz Stachura a Krzysiek Wnorowski. Po nich jsme šli my s Kateřinou Zajíčkovou, pak Petra Žahourková s Alešem Kocourkem, Tomáš Martinák se Zdeňkem Mundlem a nakonec CCR a PSCR část naší výpravy – Jan Zajíček, Dan Kafka a Ivo Havránek.

Zátěž se sestupovým lanem ležela asi 5 m daleko od vraku, proto jsme s paní Kačenkou natáhli směrem k vraku vodící šňůru a dále jsme ji vyvázali směrem k hlavní nástavbě. Tento vrak leží na pravoboku a polovina nástaveb leží hluboko pod nánosy sedimentu. Po prozkoumání nástaveb jsme se vraceli směrem k sestupovému lanu, když naši pozornost připoutalo něco bílého na stěžni nad hlavní nástavbou. Když jsme připlavali blíže, ukázalo se, že je to lodní zvon s výraznou německou orlicí držící svastiku a jménem lodi T5.  Zvon byl již zbaven sedimentu a porostu mušlí. Jak jsme se později po dekompresi na palubě Litoralu dozvěděli první ho našel Dima S.

video – lodní zvon T5 od Slawek Packo

Najít lodní zvon a po 70 letech identifikovat vrak ležící na mořském dně se nepodaří každý den.  Vrak ležící v hloubce 67 m není T3, jak se celou dobu předpokládalo, ale T5. Tak skončila jedna kapitola příběhu tohoto vraku, ale T5 skrývá další příběhy.  A na dně Baltu leží další vraky, jejichž osudy nejsou známy a jejichž zvony čekají na toho, kdo je objeví.

Roman Virt